Víla

Nad nočním obzorem roztáhla křídla,
letěla za láskou za nejčistší,
v ranečku střevíčky a trochu jídla,
snad tanec půlnoční pláč utiší.

Dopadla u lesa na palouk v trní.
Nemožné uvěřit, že spadla sem.
Šaty má zmačkané, křídla ji brní.
Dopadla nevalně, skončil se sen.

Když jsem k ní doběhl, už byla jiná.
Sám jsem se ptal, proč musí to být,
že z víly stane se, když potká ji hlína,
bytost jež postrádá veškerý cit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *