Odpuštění

Po světě chodím a plakal bych snad,
že všude cítím jen chlad.
Lidé se míjí a tváře mění.
Zlobou jsou nakažení

Po ránu dvě deci přetvářky dáš,
nasadíš si masku svou.
Usadíš si na ksicht úsměv, to znáš.
A mraky ti duší jdou.

Dívám se na ten svět v očích slzy,
nikoho to nemrzí.
Pokaždé, když jsem sám, křičet bych chtěl.
Je to marné bohužel.

Lidé se zraňují, chtěl bych jim říct:
„Šlapete po štěstí svém!“
Za trochu soucitu dal bych hned víc,
než životní příjem.

Vždycky si říkám, co všechno změní?
Schází nám odpuštění.
Každý den večer, když sám usínáš,
jen spoustu bolestí znáš.

Odpusť mi všechno, já moc bych to chtěl,
všechny mé křivdy. Vždyť víš,
že jsem já bezohledně zapomněl
na všechno o čem sníš.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *