Fontána

Překrásnou nocí, je to jak sen,
procházím alejí fontáně vstříc.
Vidím tam dívku stát ve světle svic.
Kdo ví, proč osud ji zavál až sem.

Stojí a heldí, strachy až bílá,
čeká, že v té noci nalezne klid.
Kéž bych ji mohl zpět z té dálky vzít.
Cítím, že je moje ztracená víla.

Přicházím přímo k ní, k fontáně věků,
beru ji za ruku chladnou jak led.
Hluboké oči má a vidí svět
jak rudou bolesti a strastí řeku.

Vstříc sobě stojíme, oba chcem jít.
Já volím alej. Ona? Nechce žít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *