Už zase jdu a bolí mě nohy
Jdu a plazil bych se snad.
Jdu a mám ten pochod rád.
Prastaré mám já k tomu vlohy.
Dostávám kopance z obou stran,
abych snad neztratil správnou cestu,
aby hned neskončil ten můj sestup,
duše má stala se potravou vran.
„Přiviň se ke mě!“ Řekla, nahá,
snad jenom šeptem a spala dál
záhadná neznámá. Já ji však znal.
Je tu už staletí vlídná, vlahá.
To v jejích lukách budu bloudit
a její duši nechám ve své proudit.
Pak jednou naleznu, co měl bych mít.