Když jsi mi nabízel jít s tebou nocí,
tenkrát jsem neměla tušení snad,
čeho se musím v svém životě vzdát,
že vlastně život můj není v mé moci.
Ráda bych věřila, že život nový
bude ten lepší, ač zdá se jen,
že spoustu práce přines ten sen.
K čemu však bude? Nikdo neodpoví.
Přece jen naděje ještě mi svítá,
představy mé že zaženou pláč,
světlem že zazářím. Co bych byla zač,
kdybych tu zůstala navždycky skrytá.
Podívej se, moje milá,
hvězda z nebe padá.
Asi ses jí zalíbila,
že jsi krásná, mladá.
Proletí k nám zkrze mraky,
do země se vryje.
Je tak horká a já taky.
Touha v srdci bije.
Až dopadne ke tvým lýtkům,
vzplaneme pak oba.
Zasmějem se už jen zbytkům,
co nám dala doba.
Podívej se moje milá,
co tu z nás jen zbylo.
Ty jsi moje krásná víla
a já tvoje dílo.
Vkradla se tiše, neklepala.
Z zahrady ševel listoví
zazněl a ona, bledá, stála.
Že prý mi cestu napoví.
Hleděl jsem na ni beze slova,
bez hnutí strach mě objímal.
Proč se s ní schází zase znova?
Život jsem jí už jednou dal.
„To, co jsi činil, to je málo,“
šeptavě zazněl její hlas.
„Možná že něco za to stálo,
vypršel však všechen tvůj čas!“
Poslední nádech, potom ticho.
Života zbytek odlétá.
Nemám už srdce, plíce, břicho,
duše je navždy prokletá.
Překrásnou nocí, je to jak sen,
procházím alejí fontáně vstříc.
Vidím tam dívku stát ve světle svic.
Kdo ví, proč osud ji zavál až sem.
Stojí a heldí, strachy až bílá,
čeká, že v té noci nalezne klid.
Kéž bych ji mohl zpět z té dálky vzít.
Cítím, že je moje ztracená víla.
Přicházím přímo k ní, k fontáně věků,
beru ji za ruku chladnou jak led.
Hluboké oči má a vidí svět
jak rudou bolesti a strastí řeku.
Vstříc sobě stojíme, oba chcem jít.
Já volím alej. Ona? Nechce žít.
Bezesnou nocí bloumám dál.
Bez spánku přežívám nejeden den.
Bloumám a hledám tu co mi dal sen,
tu krásku, kterou jako bych znal.
Ve snu se zjevila, jenom se mihla,
nechala po sobě voňavý dech.
Nemohu připustit, že chodí jen v snech,
že by se mi v mém životě vyhla
Bloumám a jednou snad budu mít štěstí.
Bude tam stát úsměv tak vlídný.
Pak najde smysl ten život můj bídný,
až jednou prosekám zarostlé klestí.
Chladná a šedivá
plíží se v temnotách,
za zdmi se ukrývá,
v očích má strach.
V duši jen přežívá
plamínek naděje
zoufale touží
po střevíčkách.
Snad jednou zatančí
ten tanec života,
rozseje lásku
mezi svůj lid.
Zatím jen nejslabší
plamínek mihotá
v duši té divoké,
co hledá klid.
Světlem tě obdaří
v hodině temné.
Svou láskou prozáří
trýzeň tvou.
Vlasy má havraní,
rysy tak jemné.
Nic už tě nezraní,
prochází tmou.
V příbězích milosti
nachází lásku.
Pomáhá z lítosti
lidem všem.
Mnoho jí přibude
na tváři vrásků,
vždycky však pobude,
ozáří zem.
Takových bytostí
na světě málo
od strastí oprostí
však celý svět.
Nad nočním obzorem roztáhla křídla,
letěla za láskou za nejčistší,
v ranečku střevíčky a trochu jídla,
snad tanec půlnoční pláč utiší.
Dopadla u lesa na palouk v trní.
Nemožné uvěřit, že spadla sem.
Šaty má zmačkané, křídla ji brní.
Dopadla nevalně, skončil se sen.
Když jsem k ní doběhl, už byla jiná.
Sám jsem se ptal, proč musí to být,
že z víly stane se, když potká ji hlína,
bytost jež postrádá veškerý cit.