Když jsi mi nabízel jít s tebou nocí,
tenkrát jsem neměla tušení snad,
čeho se musím v svém životě vzdát,
že vlastně život můj není v mé moci.
Ráda bych věřila, že život nový
bude ten lepší, ač zdá se jen,
že spoustu práce přines ten sen.
K čemu však bude? Nikdo neodpoví.
Přece jen naděje ještě mi svítá,
představy mé že zaženou pláč,
světlem že zazářím. Co bych byla zač,
kdybych tu zůstala navždycky skrytá.
Už zase jdu a bolí mě nohy
Jdu a plazil bych se snad.
Jdu a mám ten pochod rád.
Prastaré mám já k tomu vlohy.
Dostávám kopance z obou stran,
abych snad neztratil správnou cestu,
aby hned neskončil ten můj sestup,
duše má stala se potravou vran.
„Přiviň se ke mě!“ Řekla, nahá,
snad jenom šeptem a spala dál
záhadná neznámá. Já ji však znal.
Je tu už staletí vlídná, vlahá.
To v jejích lukách budu bloudit
a její duši nechám ve své proudit.
Pak jednou naleznu, co měl bych mít.
Podívej se, moje milá,
hvězda z nebe padá.
Asi ses jí zalíbila,
že jsi krásná, mladá.
Proletí k nám zkrze mraky,
do země se vryje.
Je tak horká a já taky.
Touha v srdci bije.
Až dopadne ke tvým lýtkům,
vzplaneme pak oba.
Zasmějem se už jen zbytkům,
co nám dala doba.
Podívej se moje milá,
co tu z nás jen zbylo.
Ty jsi moje krásná víla
a já tvoje dílo.
Vkradla se tiše, neklepala.
Z zahrady ševel listoví
zazněl a ona, bledá, stála.
Že prý mi cestu napoví.
Hleděl jsem na ni beze slova,
bez hnutí strach mě objímal.
Proč se s ní schází zase znova?
Život jsem jí už jednou dal.
„To, co jsi činil, to je málo,“
šeptavě zazněl její hlas.
„Možná že něco za to stálo,
vypršel však všechen tvůj čas!“
Poslední nádech, potom ticho.
Života zbytek odlétá.
Nemám už srdce, plíce, břicho,
duše je navždy prokletá.
Uliční lampy bledý svit
ozáří tvoji temnou tvář.
Životu chceš se otevřít.
Má hořký nádech tahle zář.
Začíná zima, městem jdou
lezavé stíny chmurných dnů.
Chce se ti zpívat najednou?
Ztratil ses v jednom ze svých snů.
Je doba Vánoc, nový rok
přinese snad ti více sil,
by dal sis štěstí ještě lok
a v chlastu strach svůj utopil.
Co je, to je. Co bude?
To vždy je těžké říct.
Co bylo? Spíš co zbude!
Pro dnešek prázdný list.
Den dnešní je ten prvý,
na kterém záleží.
I přes kaluže mrvy,
přes které poběžíš.
Tak životy nám plynou,
nic na tom nemění,
že včerejší dny hynou
v krůpějích trápení.
V zahradě života spatřil jsem růži,
nesměle zářila na celý svět.
Byla tak krásná, až dech se z ní úžil,
až jsem hned zatoužil míti ten květ.
Chvatně jsem přelézal přes keře, travou,
jen abych mohl být té růži blíž.
Touha mě sžírala a táhlo hlavou,
jestli kdy uslyším to slůvko: „Smíš.“
Nedbal jsem pochyb svých, ač byly silné,
ruku jsem vztáhl, do trnů sáh.
Bála se snad, že mám úmysly vilné,
ta růže nedbala žádných mých snah.
Teď tu sedím opodál,
vzdálená je růže.
V zahradě si roste dál
snad pro jiného muže.
Volání lásky k tobě když dolehne
jak pramen života,
co chtěl bys pít,
tu vlna štěstí tělem ti proběhne
přestává samota
a máš chuť žít.
Však dotek smrti, při něm tě zamrazí,
v hrdle se stáhne
a chce se ti spát.
Ta mocná síla do tebe narazí
po tobě prahne
ač nechceš to vzdát.
Po světě bloudím, davy se prodírám
a tuchle procházku
měl bych mít rád.
V duši mám zmatek, myšlenky přebírám
za srmt či za lásku
mám li se prát.
Láska je drahá
a snadno zabíjí.
S úmysly vraha
vždy vroucmě miluji.
Ryba si pluje vodou jak přízrak
obludná, tlustá, jak pivní sud.
Tlamou jen klape, tiše valí zrak,
dál ji už pohání jen rybí pud.
Šedá a slizká, jak lidská zloba,
ta ryba civí, co půjdeš mi říct.
Šedí a slizcí tu zbudeme oba
a rybu s sebou pak budem si vlíct.
Naprázdno klapeme všichni tří tlamou,
já a ty, ta ryba, jak jeden muž.
Hlasitá slova, ta lehce tě sklamou,
proto my mluvíme beze slov už.
Takhle už žijem si beze slov léta.
Jsme stále v zamlklém dialogu.
Náš tichý vztah tichm nesmírně vzkvétá…
Sychravé ráno v prostřed týdne,
mlha se válí nad řekou
a proudy aut, ne zrovna střídmé,
tramvaje sotva projedou.
Lidé se valí tam a zpátky
a každý spěchá za tím svým.
Ráno se zdá vždy příliš krátkým
nanakazí se klidem mým.
Denně tu plavu těmi davy
jak kytka v poli bodláčí.
Klid to je pro mě půlka zdraví,
asi mám cíle jinačí.
A muži, ženy, všichni ječí:
„Já jsem ten první, poslední!“
Nedbám už více těchhle řečí,
ona je ve mě a já v ní.