Je doba bláznivá
Byla jsi nejlepší
Hudba k nám doznívá
ty tóny nejhlubší
Ty jsi ta jediná
se kterou chtel jsem být
Však vše je pryč a já sám musím jít
Je doba bláznivá
Nic už mě netěší
Ve mě jen přežívá
ten smutek nejtěžší
Tys byla jediná
která mě chtěla mít
Pak přišel den kdy přetrhla se nit
Je doba bláznivá
Dívám se na tebe
Nic už mi nezbývá
Jsem celej bez sebe
Byla jsi jediná
které jsem chtěl vše dát
však přišel den kdy musím se tě vzdát
Svatební pár tu špalírem kráčí,
všichni se smějí, volají sláva.
Otepi sena za sebou vláčí,
vždyť on je vůl a ona je kráva.
Na téhle svatbě je podivné nejvíce,
že místo rýže tu lítají čepice.
Chladná a šedivá
plíží se v temnotách,
za zdmi se ukrývá,
v očích má strach.
V duši jen přežívá
plamínek naděje
zoufale touží
po střevíčkách.
Snad jednou zatančí
ten tanec života,
rozseje lásku
mezi svůj lid.
Zatím jen nejslabší
plamínek mihotá
v duši té divoké,
co hledá klid.
Světlem tě obdaří
v hodině temné.
Svou láskou prozáří
trýzeň tvou.
Vlasy má havraní,
rysy tak jemné.
Nic už tě nezraní,
prochází tmou.
V příbězích milosti
nachází lásku.
Pomáhá z lítosti
lidem všem.
Mnoho jí přibude
na tváři vrásků,
vždycky však pobude,
ozáří zem.
Takových bytostí
na světě málo
od strastí oprostí
však celý svět.
Nad nočním obzorem roztáhla křídla,
letěla za láskou za nejčistší,
v ranečku střevíčky a trochu jídla,
snad tanec půlnoční pláč utiší.
Dopadla u lesa na palouk v trní.
Nemožné uvěřit, že spadla sem.
Šaty má zmačkané, křídla ji brní.
Dopadla nevalně, skončil se sen.
Když jsem k ní doběhl, už byla jiná.
Sám jsem se ptal, proč musí to být,
že z víly stane se, když potká ji hlína,
bytost jež postrádá veškerý cit.