Archiv autora: Kocour

Ryba

Ryba si pluje vodou jak přízrak
obludná, tlustá, jak pivní sud.
Tlamou jen klape, tiše valí zrak,
dál ji už pohání jen rybí pud.

Šedá a slizká, jak lidská zloba,
ta ryba civí, co půjdeš mi říct.
Šedí a slizcí tu zbudeme oba
a rybu s sebou pak budem si vlíct.

Naprázdno klapeme všichni tří tlamou,
já a ty, ta ryba, jak jeden muž.
Hlasitá slova, ta lehce tě sklamou,
proto my mluvíme beze slov už.

Takhle už žijem si beze slov léta.
Jsme stále v zamlklém dialogu.
Náš tichý vztah tichm nesmírně vzkvétá…

Sychravé ráno

Sychravé ráno v prostřed týdne,
mlha se válí nad řekou
a proudy aut, ne zrovna střídmé,
tramvaje sotva projedou.

Lidé se valí tam a zpátky
a každý spěchá za tím svým.
Ráno se zdá vždy příliš krátkým
nanakazí se klidem mým.

Denně tu plavu těmi davy
jak kytka v poli bodláčí.
Klid to je pro mě půlka zdraví,
asi mám cíle jinačí.

A muži, ženy, všichni ječí:
„Já jsem ten první, poslední!“
Nedbám už více těchhle řečí,
ona je ve mě a já v ní.

Probuzení

Otvírám oči, ze zdi na mě civí
pavouk na své hrůzostrašné síti
a houpá se, venku slunce svítí,
však ke mě jdou jen odrazy paprsků
na žlutých stěnách, táhnou mě z mých snů.
Noční můry snad nechají mě být.

Sedám si a ostrá bolest zad
skolí mě zas zpátky na postel.
Chtěl bych se zvednout a jít, žel
křeč mě svírá a pálí v zádech.
Snažím se vzepnout, říkám si „nádech“,
už dýchám, bude to dobré, snad…

Fontána

Překrásnou nocí, je to jak sen,
procházím alejí fontáně vstříc.
Vidím tam dívku stát ve světle svic.
Kdo ví, proč osud ji zavál až sem.

Stojí a heldí, strachy až bílá,
čeká, že v té noci nalezne klid.
Kéž bych ji mohl zpět z té dálky vzít.
Cítím, že je moje ztracená víla.

Přicházím přímo k ní, k fontáně věků,
beru ji za ruku chladnou jak led.
Hluboké oči má a vidí svět
jak rudou bolesti a strastí řeku.

Vstříc sobě stojíme, oba chcem jít.
Já volím alej. Ona? Nechce žít.

Lásce

Už je po půlnoci a já jsem zas sám
a s kytarou sedím a chtěl bych jít tam,
kde rádi jsme bývali v překrásný čas
a tiše se líbali, oheň byl v nás.

To místo je sněhem už pokryto dnes
a sto vrstev listí tam vítr už snes.
Kéž mohl bych cítit zas doteky tvý,
však teď jsem jen sám a vítr to ví.

Běž lásko má až na světa kraj,
kde štěstí a lásku ti bez řečí daj.
Ty chtěla jsi víc než já mohl dát
a z úst tvých a slov už cítím jen chlad.

Vím, nejsem ten pravý, tak sbohem mi dej
a jeď si kam chceš a krásně se měj.
Já s kytarou budu tu jen sedět dál
a vzpomínat na krásku, kterou jsem znal.

V tramvaji

V půlnoční tramvaji
sobotní noci nejsi niky sám.
Prohlížíš potají
večerní róvy smutných dam.

V půlnoční tramvaji,
když vracíš se sám z tahu zpět
ostychy roztají
a z tebe řine se proud vět.

Z půlnoční tramvaje
pak znaven vypadneš jak trám.
Kam jsi jel? Do háje!
Jsi zase zplihlej, zlitej, sám.

Vánoční

Je to pěkné poležení
odpoledne v posteli,
když tam s tebou niko není,
ty jsi z toho v prdeli.

Je to pěkné posvícení
na Vánoce, ve svátek.
Jen prázdnota zuby cení
zbavena všech pozlátek.

Bude ještě posvícení,
bude ještě veselí,
až tvé tělo v rozednění
samo sebe zastřelí.

Bezesnou nocí

Bezesnou nocí bloumám dál.
Bez spánku přežívám nejeden den.
Bloumám a hledám tu co mi dal sen,
tu krásku, kterou jako bych znal.

Ve snu se zjevila, jenom se mihla,
nechala po sobě voňavý dech.
Nemohu připustit, že chodí jen v snech,
že by se mi v mém životě vyhla

Bloumám a jednou snad budu mít štěstí.
Bude tam stát úsměv tak vlídný.
Pak najde smysl ten život můj bídný,
až jednou prosekám zarostlé klestí.